firstmate
Úvod| Aktuality| O FirstMate| Katalog krmiva| Zkušenosti chovatelů| Odborné články| Poradna| E-SHOP,prodej,kontakty| Naše aktivity
 
 
         


Dogtrekking 2011 Zpět na Zkušenosti chovatelů




24. - 26.6.2011 Tak Osoblahu máme za sebou a nastala dlouhá pauza v Českých trecích, protože do Šeráka je to měsíc.

Naštěstí, ale naší kolegové ze Slovenska už také tyto závody pořádají a tak se během pauzy můžeme podívat na Oravu.

Ještě loni byl Oravský dogtrekking zařazen do seriálu MČR, ale od letoška mají už Slováci mistrovství svoje.

To ovšem vůbec neubírá na atraktivitě tohoto závodu, ba naopak, můžeme si v klidu vychutnat zdejší přírodní krásy a atrakce a je jich tady dost.

Navíc zázemí je stejně vynikající jako vždy, pohostinnost skvělá, bohatá domácí kuchyně a po celou dobu výborná zábava.

Tohle místo a městečko se jmenuje Oravská Lesná.



Na večerní rozpravu nás přišla přivítat paní starostka a po krátkém uvítání s přáním šťastné cesty, začala rozprava k trati.

Itinerář jsme už sice měli, ale tady se neměří cesty na kilometry jako u nás, Slováci mají časové údaje.

A tak po vyřknutí věty - "trať pro zítřek je jednoduchá a rovinatá a tak měří asi 57 km" mnozí ztuhli.

57 km, děláme sice normálně na treku, ale to je už tak kolem půlnoci.

Zapomněl jsem napsat, že tady se vracíme okruhem zpět do Lesné, protože je to s povinným bivakem.

Za prvé se nesmí bivakovat v chráněné oblasti a za druhé kvůli medvědům, kterých je tu celkem dost.

To nám ovšem nevadí, ti už si pochutnají na těch rychlejších,

Aha a nebo, je ti první tak naštvou, že se odpraví na nás.

Každopádně bude lepší, když stejný úsek cesty půjde každá z nás v jinou dobu.

"Takže zítra 57 a proč nějak nevěřím tomu slovu rovinatá ?"

Asi proto, že většinu trasy jsme šli loni a nějak často jsem na té "rovině" skoro kolmo vzhůru, nemohl popadnout dech.

Navíc po rozpravě začal vrtat v hlavě další červík.

Není tu až tak hojná účast jako loni a v mé kategorii je nás 7, z čehož dva jsou jasní běžci, jeden je jasný výletník a čtyři se můžeme bít o poslední místečko na bedně.

Takže bojovat ?

Co jsem to na začátku psal o pohodovém treku ? :

Nebudu to řešit, uvidíme na trati, horské závody nejsou moje nejoblíbenější, někdy mám pocit, že je mně na trati víc, já nahoře a plíce teprve docházejí.

A to se stejně teprve zítra dovíme, co nás čeká v sobotu.

Kdy on vlastně chce dělat tu rozpravu, kolik lidí asi dojde 57 km do tmy ?

Tentokrát ani nedávám žádné údaje do GPS, protože se většinou jde pořadatelským značením a budu ji mít jen pro záznam trasy.

A jdeme raději spát.

Pátek 7 : 14 START

Tak v noci bohužel pořádně sprchlo a mám pocit, že to na trati bude stejné jako loni, kdy jsme zápasili s mazlavým blátem.

A opravdu promočení jsme už po pár metrech, kdy jsme museli asi 500 metrů přejít po pás vysokou mokrou trávou.

Pak 2 kilometry asfaltkou a jsme opět na polňačce plné kaluží a jak jsem říkal, mazlavého bláta.

Tady už je v podstatě jedno kam šlapeme.

A klouže to opravdu pořádně, no děkuju pěkně za takových 57 km.

Sranda je, že je docela hezky, svítí sluníčko a je teplo a my jsme mokří až po kolena.

Uživili by se tu na nohách i mačky proti klouzání.

Na 7 kilometru, nás čeká první živá kontrola, která nás nasměruje na další cestu, která konečně vede po něčem suchém.

A také se objevili prví výhledy a je na co koukat.

Objevují se kopečky a kopce krásná údolí a tam někam jdeme i my.

"Tak to je ta rovina."

Naštěstí stoupání je postupné a suchým terénem, ale jak dlouho to potrvá, to nevíme.



Přecházíme silnici a je opět mazlavo.

Procházíme lesem a předbíhají nás někteří běžci, co vyšli po nás a asi mám jasno, jak půjdu dál, i když prozatím mně nikdo z mých konkurentů nedohnal.

Opět louky vystřídají lesy a zase jsou všude známky těžby a rozryté cesty od strojů.

Blížíme se ke kontrole č. 2 a od ní to známe, šli jsme tam i loni a moc dobře si pamatuju, jak jsem v mazlavém blátě nemohl v prudkém kopci udělat krok a vlastní vahou jsem sjížděl dolů.

(poz. autora - vážil jsem necelých 80 kg, kdyby někdo chtěl mít poznámku k tomu proč jsem sjížděl dolů : )

A samozřejmě, že terén je stejný jako loni, no vlastně je ještě trochu vylepšený k hluboké brázdy traktorů, které tu provádějí místní těžbu dřeva.

Takže máme na vybranou jít asi 40 cm širokou brázdou s 5 cm bláta, a nebo metrovou klenbou mezi nimi se 2cm bláta, ovšem nohy se vám rozjíždějí do stran.

Já si vybírám třetí variantu - jdu lesem.

Sice kličkujeme mezi stromy, ale je to bezpečnější a asi i rychlejší.

A největší lahůdka je samozřejmě až pod vrcholem, asi 10 metrů dlouhá bažina, do která loni zahučel skoro každý, kromě nás.

Podařilo se nám ji obejít z pravé strany a zdolat suchou nohou.

A proto nevím, proč jsem to letos vzal, vlevo !!!

To byl asi ten okamžik, kdy ještě některá část těla nestačila dojít, teď to byl mozek.

Když jsem si to uvědomil, nachystal jsem se ke skoku na druhou stranu, teda doprava a skočil.

Jenže to samé v tu chvíli udělala i Enngi, ale ta pro změnu dopředu.

No ono to nebylo úplně ve stejném okamžiku, Enngi byla o půl vteřiny pomalejší a to já už letěl.

No a nedoletěl, jak se mnou krásně trhla, doskočil jsem asi o půl metru dříve a asi půl metrů hluboko.

A tak jsem v klidu vyšel na pevnou zem a pak vytáhl i botu, která mi tam zůstala.

Jen dodám, že Enngi doskočila v pohodě.

Obul jsem se a čvachtavým krokem jsme šli dále.

Později jsem zjistil, že letos jsem pro změnu byl asi jediný, kdo tam spadnul. :

Výstup byl dlouhý, ale nahoře náš čeká nádherný výhled na polskou stranu.

Teď nás čekala hřebenovka po hranici.

Je to jako na houpačce, nahoru a dolů.

Jdeme v nadmořské výšce kolem 1000 metrů a je celkem příjemně teplo, tak cesta příjemně ubíhá.

Před námi se objevila zelená značka s nápisem Beskydská stezka.



Máme sice po zelené jít, ale takhle vede někam na druhou stranu, než máme jít my ?

Chvilka koukání do mapy nás přesvědčí o tom, že tady touhle cestou skoro kolmo dolů, určitě ne.

Jdeme dál po modré a opravdu přicházíme k tomu pravému rozcestníku, kde je ta správná zelená.

"Tak tady je to správně, jdeme", jenže ?

Cesta náhle zmizela někde do rokle před námi.

"Tady máme jít ?"

"To nemůže myslet vážně."

Připadám si jako vy jsem stál na skokanském můstku a byl připraven k letu a to se vším všudy, protože cestička mezi kapradinami je tvořena mazlavým blátem.

Hned první krok nás o tom docela dobře přesvědčí.

S největším úsilím dobruslím k nejbližšímu stromu a zabrzdím o něj.

Je nás tu víc, tak skoro každý má svůj strom a ti kteří to nestihli, jedou dolů celkem svižně.

Tady dnes měli přijet natáčet akční záběry, za některé pády by nedokázali nahrát ani profesionální kaskadéři.

A to my máme ještě k sobě připoutané psy.

Já zatím na rozdíl od těch méně úspěšných co už se zvedají dole, celkem pravidelně testuji docela z blízka kůru jednotlivých stromů.

A daří se mi to až dolů.

Sestup byl dlouhý asi 300 metrů, ale trvalo nám to skoro půl hodiny.

Dole v altánku na louce probíhá hromadné odbahnění, vytahání trnů a větví z různých části těla a oděvů a přezouvání suchých ponožek.

Mně to je zatím jedno, ještě chvíli raději počkám, i když to vypadá, že další cesta je po krásné louce dolů do údolí.

A také tu potkávám další své soupeře, takže to už vypadá na pohodovou procházku.

Další cesta opravdu vedla pěkně po sluníčku a přes louku pěknou pěšinou.

Ale asi jen 2 kilometry, pak se situace pořádně změnila.

Vstoupili jsme opět do těžební oblasti.

A přál by jsem Vám, vidět co tady udělali ty těžké stroje za bordel.

Cesta rozrytá půlmetrovými brázdami, kterými protéká potok, jehož koryto je rozbité rovněž a všude skoro po kolena bláta.

Opravdu není kudy jinudy jít než se brodit přímo jím.

A někdy to bylo lepší tím potokem.

"Ještě, že jsem se nepřezouval." :

Bláto - potok - bláto - potok a místy až po kolena.

Enngi jde statečně přede mnou a snaží se vybírat si cestu, až mně to někdy štve, jak se motá.

Najednou Enngi vkročí na zdánlivě suchou cestu a zmizí celá v blátě.

Nahoře ji zůstala jen hlava, hřbet a ocas. :

Pomocí vodítka jsem ji vytáhl ven a to by jste měli vidět, ty její vykulené oči.

Bylo to místo v takovém dolíku, kde se z kopců sbíhalo všechno bláto a na sluníčku to vypadalo jako suché.

Nevím, jak to bylo hluboké, ale já to raději obešel.

Od té doby Enngi, vždy něž někam do bláta šlápla, vyzkoušela nejdřív jednou packou, jak je to hluboké a pokud ji to sahalo pod koleno, raději šla jinudy.

Konečně blátivou cestu vystřídá asfaltka, která míří do vesničky.

Tady má být kontrola č 3 na ranči, kde máme slíbené i občerstvení.

Jen mně děsí ty slova u rozpravy - "vystúpáte do kopčeka k ranči".

Když se dívám kolem, jsem trochu zmaten, čemu tady říkají kopček, tak se necháme překvapit.

A je tu ta odbočka, za kterou je opravdu jen mírné stoupání mez domky.

Ovšem netrvá to dlouho a celá naše skupina co se tu sešla, začíná pěkně funět.

A prudkost se ještě zvětšuje a ani nevíme jak je to daleko, jednak na cedulích není nic a ani v mapě tahle cesta není.

Objevuje se jedna zatáčka za druhou, ale ranč nikde.

Konečně jsme tu, šli jsme tímhle stoupáním asi hodinu a s velkou úlevou usedáme na lavičky, kde si všichni okamžitě objednáváme pití a něco k jídlu.



Ale idylku u husté fazolové polévky, vystřídá prudký liják.

Naštěstí je to jen přeháňka, ale i tak to bude zase dělat dost problému po cestě, protože vše je zase mokré.

Zhruba po hodině se zvedáme, sice se vůbec nechce, ale jsme teprve na 20 km a do cíle je ještě hodně.

Samozřejmě, že hned jdeme přes louky, kde jo po kolena vysoká mokrá tráva, ale aspoň nám to umyje boty a kalhoty od bláta.

Touhle cestou, jsme se dostali až do druhé dnešní vesnice a přes ní jsme mířili k přehradě Nová Bystrica.

Ovšem vesnice je nekonečná, je to vlastně taková nudle, řeka, silnice, domy a kopec a celé to má skoro 3 kilometry.

Na jejím konci je sice stánek s občerstvením, ale my budeme mít u přehrady svoje, tak ani nezastavujeme.

Začínáme stoupat k přehradě.

Ano stoupat, taky mně to udivilo, ale tady je asi možné vše.

Navíc je vidět, že přehrada je pod námi.

"No nic, máme ji obejít, tak ji obejdeme."

Horší je, po čem jdeme, cestu totiž tvoří taková ty příjemné 3 až 10 centimetrové ostré kameny, kde vám noha lítá ze strany na stranu a to celé má být dlouhé asi 16 kilometrů.

"Proč, ta cesta vede pořád vzhůru !?"

Konečně narazíme na kontrolu, ale je to jen taková informační, aby se tu nebloudila a ta velká má být ještě o 6 kilometrů dál.

Na chvíli sedneme a dáme si krátkou svačinku, přece jen už máme za sebou 44 km.

Blíží se sice večer, ale těch 14 kiláku, by jsme mohli do tmy dojít.

Opět nás předchází můj konkurent co už to jednou udělal.

Kde, jsme se minuli ?

Že, by zabloudil ?

Sakra, tak to jsem byl chvíli druhý.

Za pár minut už jsme opět na cestě a vypadá to, že by se přece jen dalo ještě bojovat o to poslední místo na bedně.

Asi za hodinu, usedáme konečně na velké občerstvovačce, kde mají bohaté pohoštění.

Pití a ovoce je tu dost.

A podle startovky , kde pořadatelé zaznamenávají příchozí, je vidět, že jsme s Enngi opravdu zatím třetí.

Jenže za námi je jeden z velkých favoritů a kdo ví jak je daleko a kdy také startoval.

Mohlo to být až o 1,5 hodiny po mně podle toho jak se mu ráno chtělo vstávat.

Další radostná zpráva je, že do cíle nám zbývá asi 8 kilometrů, což by mohli být tak dvě hodiny trápení a pak sprcha a suché věci a perfektním jídlem.

"Jdeme !"

Hned se šlo o hodně lépe.

Procházíme opuštěnou vesnicí, která musela ustoupit v rámci hygienického pásma přehradě, která je pro pitnou vodu.

Na jejím konci nás šipka na silnici vede někam do pole.

"8 kilometrů do cíle, jeden jsme už ušli, tři známe, ty jsou stejné jako ráno, takže zbývají jen čtyři co neznáme a na nich je jen jedno stoupání, to by nemělo být takové hrozné."

Nohy slušně kmitají a jde se vesele.

Náhle se díváme kolmo vzhůru, je to stejné jako jsme předtím padali dolů, s tím rozdílem, že teď půjdeme 2,5 kilometru nahoru.

"Bude to hrozné."

Navíc to není stezka, ale jen brázda v kopci, kde je plno kořenů, balvanů a válejících se větví, které musíme přeskakovat.

Zprvu to jde, ještě mne žene síla vidiny cíle, ale pak už mám vidiny jiné.

Dochází dech, nohy nechtějí zvednout tělo a vše pomalu odchází někam do dálky, je zle, rychle si ještě najdu nějaké vhodné místo a svalím se na jehličí.

Rozepnu batoh, rozepnu bundu a čekám, až si pro mě přijde.

Ale pomalu se rozdýchávám, zase okolí začíná být blíž, a slyším i zpívat ptáky na stromech.

"Kolik je k vrcholu ?"

"Asi 700 metrů, no to by jsem už mohl dojít."

Nedobrovolná pauza trvala asi půl hodiny.

Ale musím dodat, že něco podobného se stálo i pár jiným klukům a jsou mladší a i trénovanější. :

Šťastně vylézáme na vrchol, teď už vím, že se půjde jen s kopce dolů.

Sice blátem a vodou, ale dolů.

Zvláštní je, že za celou dobu mé regenerace, nás nikdo z těch, co šli za námi nedohnal a bylo jich dole na kontrole celkem dost.

Ale moji rivalové na mně zvýšili asi náskok.

Nějaký les, nějaká louka a jsme na asfaltce, kde už je z dálky čitelný nápis Oravská Lesná na střeše haly stadiónu, kde máme tábor.



Opět nohy kmitají jak májí, míjíme jednu chaloupku za druhou, odbočka přes louku, dolů po schodech a jsme v cíli prvního dne.

Dnes jsme ušli 57 kilometrů za 13 hodin a za odměnu se teď konečně převlékneme do suchého a dáme si něco dobrého z místní bohaté nabídky co je tady pro nás připravena.

Rozprava k zítřku má být po 22 hodině, tak máme dost času.

Konečně zase člověkem a ten boršť, ten byl teda hutný.

Je po desáté a začínají instrukce k zítřku.

"Dnes to bylo rovinaté a trochu delší, zítra to bude spíše horská etapa a tak je kratší, měří jen asi 35 km."

Tyhle slova mi stačili, abych věděl vše.

Pro zajímavost, dnes jsme na 57 kilometrech nastoupali 1600 metrů a to je na některých trecích za celou trať od 80 km výše.

Ovšem protože už se šlo jen po turistických stezkách, dalo se i nahrát si trasu do gps.

Ale nějak jsem se s ní nemohl domluvit na vzdálenosti.

Podle Žofky má trasa totiž měřit 43 km a ne 35 jak říkali na rozpravě.

Proč věřím více technice než jim ?

A jak vlastně na tom jsem s pořadím ?

Podle všeho jsem zatím třetí, na druhého ztrácím 45 minut, z čehož 30 minut jsem ztratil v tom kopci pří rozhovoru s mravenci a na čtvrtého mám náskok dvě hodiny.

Takže nic jistého ani na jednu stranu.

45 minut se dá dohnat, ale i ztratit a 2 hodiny pro trekového "běžce" taky není žádný problém, stačí jak se dobře vyspí.

A noc byla opět zajímavá - lilo, jak z konve, takže cesta bude opět veselá.

Naštěstí všechny věci nám stačili usnout, kromě bot a ty jsem měl náhradní, tak ráno nastupujeme v suchém.

Jenže na startu pod altánkem plno a nikomu se na trať nechce - lije totiž pořád dost a dost.

Všichni čekáme na nějaké vyjasnění.

A to přichází o půl 9 a tak vyrážíme.

Během 500 metrů, kdy procházíme loukou na asfaltku jsme mokří stejně, jako by jsme šli v tom dešti.

Prvních 7 kilometrů je stejných jako včera, takže opět 1,5 hodiny bruslení v blátě a po pás vysoké trávě a pak začíná stoupání na první hřeben.

Stoupání samo o sobě by až tak nevadilo, ale to co udělali lesáci, tady to proti tomu včera byla krásná cesta.

Uprostřed lesa je udělaný asi 15 metrů široký a 3 metry hluboký průsek, uválcovaný nějakým pásovým strojem a vše je zavezené jílem.

Po pěti metrech máte na každé botě deseticentimetrovou vrstvu bláta, která váží tak dvě kila a při každém kroku vám tam 15 centimetrů zaboří bota, která tam buď zůstává a nebo nejde nohu odlepit.

A v tom máme jít skoro 3 kilometry.

Lesem se bohužel jít nedá, protože svah je strašně příkrý.

Brodí se nás tady hodně a nikdo z nás si nevšiml, že někde odbočila značka.

Ono je to pochopitelné, protože stromy na levé straně jsou 4 metry vysoko a každý má co dělat aby vůbec šel a dívá se dolů, kam šlape.

Zpátky se mi ji hledat jít nechce a tak dávám přednost zkratce rovnou nahoru pole toho, kam mi ukazuje gpska.

Po pár metrech narážíme na nějakou stezku, která vede stejným směrem, jako jdeme my.

Ale po zkušenostech z Osoblahy ze zkratkami, jsem opatrný.

A taky že jo, cesta vedla do houští a přes nějaké bažiny.

Zprvu se to dalo překonávat, ale když tam Pavle několikrát zůstala bota a já taky zapadl až po kolena, rozhodli jsme se ji opustit a opět šli lesem.

Bylo to kupodivu pohodlnější a vrchol se pomalu blížil.

Nakonec jsme vyšli pár metrů od místa, kde jsme měli jít a ani jsme si moc nezašli.

Jak jsme vypadali, to raději rozepisovat nebudu.

Nejhorší je, že tady půjdeme i zpátky.

Ovšem po výstupu z lesa se nám naskytnul nádherný výhled na celou Malou Fatru.

Během rána vylezlo sluníčko a po dešti bylo krásně čisto, takže vrcholy jsme měli jako na dlani.

Pod námi byla vesnička Zázrivá a my se vydali do nejnižšího místa na trati, za kterým měl začít nejtěžší úsek dnešní cesty.

Cesta dolů byla sice nádherným prostředím, ale prudký svah, řádně testoval kolena.

Dole ve vesnici bylo nějak veselo, probíhalo tady totiž mistrovství v haluškovani.

Je to jídlo, které mi nic moc neříká a raději, jsem dal přednost řízku ve vedlejší restauraci.

Podle pořadatelů 22 podle gps 30, tolik kilometrů nám zbývá do cíle.

U pořadatelů jsem zjistil, že dnes jsem tady v kategorii druhý, ale kdo ví, v kolik kolegové vlastně vystartovali.

To mně však tolik nezajímalo, jako následující výstup, co nás teď čeká.

Budeme totiž stoupat ze 300 na 1400 metrů a to na 7 kilometrech.

Je to ten kopec před námi.

No nic zaplatíme a jdeme.

A hned od začátku dostáváme zabrat a to jdeme po pohodlné asfaltce.

Pak se přidává lesní cesta s blátem a nakonec přecházíme louku, po která se ženou krávy na pastvu a my se brodíme po kolena bažinou, kterou tu kopyty udělaly.

V lese se opět dostáváme do klasického bláta a nastává ještě další problém.

Pavlu chytlo astma a nemůže dýchat.

Prakticky na ni pořád čekám.

Dám ji větrové bonbóny, co u sebe mám, ale ty pomáhají jen chvilku.

Stoupáme serpentýnama a je to čím dál horší.

Začíná fňukat, že mi to zkazí a že kvůli ni nebudu na bedně, ale to mi je jedno, horší je to, že buď musí 3 kilometry zpátky a nebo pomalu vpřed.

Posílá mně dále, ať jdu dále sám, že půjde pomalu, ovšem to nepřipadá v úvahu.

Byl jsem moc blízko vyřčení ortelu, ať se vrátí do vesnice na kontrolu, ale nakonec jsem udělal něco jiného.

Seřval jsem ji ať přestane řvát, protože to je to nejhorší co může udělat a ať se vzchopí a pravidelně dýchá a jde pomalu.

Pomohlo to, i když prakticky pořád na ni čekám.

Na chvíli se prudkost stoupání zmenšila, ale záhy je ještě vyšší.

Teploměr ukazuje 9 stupňů.

Zjistil jsem, že Slováci mají všechny stoupáky udělané s nejvyšší dokonalosti.

Káždý, ale každý kopec, vyjdete až na úplný vrchol a to i přes to, že hned za ním sejdete zase dolů a vrchol se dal docela pěkně obejít po vrstevnici, protože nahoře stejně nic k vidění není.

Po dvou hodinách jsme na vrcholu hory Minčol a čtvrt hodiny čekám, až dojde Pavla.

Zvládli jsme to za 2 hodiny, já o 15 minut méně a to dole na ceduli bylo napsané 3 hodiny.

Zajímavé, že i tady nás ještě nikdo nepředběhl, ale to se může během pár minut změnit.

Nakonec to zvládla a teď si můžeme odpočinout při hřebenovce.

Postupně zdoláváme jednotlivé vrcholy a blížíme se k cíli.

Připadá mi to až podivné ale od Zázrivej nás opravdu nikdo nepředběhl.

Ještě asi 10 km. Začínáme klesat do údolí a postupně se otepluje.

Ještě máme před sebou poslední kontrolu, pak poslední stoupání a samozřejmě to nechutně lepivé bláto.

A kontrola je tu. "Zdravím, je za námi ještě vůbec někdo ?"

"Od Zázrivej se táhneme jak šneci a nikdo nás nepředběhl."

"Jé je, tam jich ještě je" odpoví mi.

"Takže, teď nás čeká ten kopec, co je za vámi, že ?"

"No, máte na výběr, buď ten kopec a nebo, tady dolů po cestě rovnou ke hřišti."

"To, ale bude disk, ne ?" ptám se

"Ne nebude, je to totiž o kilometr a půl delší a prudký sešup asfaltem, nahoru je to kousek a pak po hřebeni a dolů, lesní cestou."

Podívám se na Pavlu a vím, že další kopec by pro ni byly pořádná muka a mi se také nechce brodit se opět bahnem.

"jdeme dolů. tak ahoj."

"Jo, hezkou cestu."

To, že už se nemusím nikam drápat, mi dodá nové síly a nasadím tempo.

No, v podstatě dnes jsem měl sil nějak více než včera a opravdu když sečtu všechny zastávky co jsem čekal na Pavlu udělalo to skoro dvě hodiny času.

Budou chybět ?

To je jedno, tady jde o zdraví.

Cesta, po které jdeme, není ani na mapě, můžeme se řídit jen šipkou na gpsce a ta ukazuje do Lesné.

Je to pořádné klesání a já jdu rychlostí 7 - 9 km za hodinu.

Občas se zeptám, jestli za mnou ještě někdo je, ale je to v pořádku.

Zatáčka za zatáčkou, ale nikde žádný náznak po vesnici.

V dálce před námi jsem zahlídnul trekaře.

Ale ten přece podle pořadatelů vyšel před dvaceti minutami, to jsme ho tak stáhli ?

Teď už vůbec nevím, jak na tom jsem, na kontrole jsem byl pořád ještě druhý dnes, ale pod mým jménem, byl dopsaný ještě jeden člověk a pokud vím, ten co mně včera předběhnul, tak měl sebou staršího kolegu.

Že by jsem už v podstatě bojoval o čtvrté a ne třetí místo ?

To už je jedno, stejně s tím nic nenadělám, musím jen jít a dojít.

Konečně se začínají objevovat první baráčky a v dálce už je místní pila, kterou máme kousek za kempem.

Taky na čase, hezky už pálí chodidla.

Mostek, hospoda, hřiště a cíl.

Těch osm kilometrů jsme ušli za necelou hodinu.

Dnešní čas - 44 km za 11 hodin.

A to jsme došli jen hodinu za nejlepším z mé kategorie.

Tak a teď budu jen čekat, jak jsem dopadl.

Vím, že druhý, na kterého jsem měl ztrátu 45 minut vyšel 15 minut po mně a třetí na kterého jsem měl 2 hodiny náskok, vyšel hodinu po nás.

Nic jdeme se zkulturnit a budeme čekat.

A samozřejmě, pak hrr na jídlo.

Teplá voda, suché věci, výborné jídlo a začínající dobrá zábava, co vice si teď, dvě hodiny po treku může člověk přát.

A jéje, přichází kolega, na kterého jsem ztrácel 45 minut + 15 dnešní start.

Kolik přišel po mně ?

Vypadá to, že je lepší, je to kolem hodiny, tak to bude zajímavé, je asi jasné, že skončí přede mnou, ale je taky jasné že ten čtvrtý už mně nedožene, tak by jsem měl snad být třetí !?

Tak to už uvidíme až ráno, pořadatelé už mají výsledky uvnitř a ti co docházejí, se chodí hlásit tam.

O to to bude zítra zajímavější.

Teď se ještě chvíli pobavíme a taky pelášíme na kutě, za ty dva dny toho máme celkem dost.

Důležité ale je to, že jsme se opět prošli krásnou krajinou a i když to bylo opět stejně jako loni blátivé a mokré, bylo to krásné.

A jak to teda dopadlo ?

Vyhlášení mělo začít v 10 hodin a vše bylo celou dobu tajné.

Podle všech předpokladů, by jsme měli být s Enngi třetí a to by byl nejlepší úspěch a první bedna v oficiálních trecích.

To jsme si ale mysleli až do chvíle, kdy jsme si poposedali kolem sebe a začali se o tom s kolegy bavit.

První místo bylo jasné ale druhé a třetí ne.

Jenže jsme zjistili, že ti dva kamarádi co šli spolu byli na tom časově stejně a ten jeden z nich byl ten dodatečně dopsaný, takže pokud byl rychlejší ten jeden, byli přede mnou vlastně oba.

Sen o bedně se rozplynul a s ním se spustila hysterie Pavly, že mi to včera zkazila a že jsem měl jít dál sám

Je fakt, že když odpočítám ty dvě hodiny čekání byl, by jsem včera o hodinu rychlejší než celkový vítěz mé kategorie.

Začíná vyhlášení.

Samozřejmě, moje kategorie je vyhlašována jako poslední.

Na podium jsme pozvání všichni a každý dostane nějaký malý dárek.

Pak se vyhlašují tři nejlepší a zní - jako třetí s časem 24 hodin a 38 minut došel Petr Živna.

A je to v háji, ti dva šli spolu.

Jako druhý s časem 24 hodin a 31 minut skončil . . . . . byly to dlouhé vteřiny - Honěk Oldřich s Enngi.

Oči z důlku - tak to jsem nečekal.

Povedlo se nám s Enngi skončit na druhém místě o sedm minut na 102 kilometrů dlouhé trati.



Přijali jsme gratulaci od paní starostky a radostným pocitem jsme opustili stupně vítězů.

Víme, že se nám už to jen tak brzo nepovede, ale konkurence nebyla jednoduchá a o to je to cennější.

Ale hlavní je, že se nám podařilo dojít ve zdraví a že celou dobu jsme měli na mysli, že vítězství není to nejdůležitější, když jde o zdraví.

Tak za měsíc na Šeráku.



Zpět na Zkušenosti chovatelů




TOPSTEIN


Kosmetika pro psy


Oblečky pro psy

Chovatelské potřeby pro psy

























Podle odborných nekomerčních analýz řazeno do kategorie NATURÁLNÍCH KRMIV NEJVYŠŠÍ JAKOSTI (the highest quality natural petfood)